Zeitschriftenartikel zum Thema „Vlastní strategie“

Článek se věnuje složité úvodní fázi zúčastněného pozorování, kterou je získání přístupu mezi studovanou populaci. Představuje relevantní odbornou literaturu, která sloužila autorovi jako vodítko při navrhování vlastních strategií navázání kontaktů s informanty. Detailně popisuje autorovy zkušenosti s vlastním výzkumem v obtížném prostředí romské lokality. Odhaluje mylná rozhodnutí, projevy nepřízně osudu i absenci prakticky využitelných dovedností umožňujících aktivní participaci. Kromě vlastní úspěšné strategie předkládá alternativní návrhy, jak získat přístup. Účelem příspěvku není přispět k další „demystifikaci” práce v terénu prostřednictvím exhibicionistické sebereflexe, ale poskytnout realistický obraz začínajícím badatelům, kteří se budou chtít vydat do podobného prostředí.

Feministické bádání jako analytická tradice a intervencionistický projekt již dlouho zkoumá hranice, jež jsou hluboce vepsány do západního myšlení a pojetí racionality. Tento článek vychází z myšlenky, že schopnost v praxi destabilizovat hranice pokulhává za důmyslností analýz opakovaného utváření hranic. Jádrem feministické praxe je zájem zpochybňovat nákresy hranic a měnit to, co je považováno za přirozené, normální či skutečné. Mimo svůj vlastní „okrsek“ však feministé a feministky mohou být při tvoření těchto interferencí do přijímaných způsobů myšlení a jednání méně úspěšní. Článek se hlásí k feministické výzvě přijmout „neúspěch“ výzkumné intervence a prozkoumat to, jak „se může stát zdrojem nebo příležitostí pro nové (ač ne nutně účinnější) strategie, modely, interpretace a způsoby bytí“. Na příkladu prezentace o příležitostech a nebezpečích vědecké excelence autorka přezkoumává své vlastní intervence a intervence svých diskusních partnerů. Analýza je vedena úvahami o tom, jak lépe hovořit o genderu a genderování, jak ho pojmenovat, aniž bychom ho zredukovali na něco pevného a jednotného a zkoumané znovu vepsali do dominantních reprezentací.

V článku si klademe za cíl předložit zkušenosti žáků a žákyň s vnímáním vlastní jinakosti ve školní třídě. Konkrétně se zaměříme na porozumění zkušeností 1,5 generace mladých imigrantů z Ukrajiny. Naši respondenti, v současné době mladí dospělí, se v rozhovorech zabývají svou zkušeností se začleňováním do české společnosti. Pro předkládaný článek se soustředíme na období mladšího školního věku. Výzkum vycházel z provedení rozhovorů se čtyřmi respondenty, jimiž byly mladé osoby ve věku 24–29 let žijící v České republice, které se do České republiky přistěhovaly z Ukrajiny ve věku od šesti do devíti let. Rozhovory byly zpracovány pomocí tematické analýzy (Braun & Clarke, 2006). Cílem předkládaného textu je detailní analýza toho, jak vnímali sekundární školní socializaci s důrazem na utváření jinakosti a stejnosti ve vrstevnickém kolektivu. Analýza vybraného období koresponduje s časovou osou postupného začleňování do české společnosti od prvotního „nárazu“ po zvládnutí a vyrovnání se s nároky osobní situace. Zaměříme se na identifikované aspekty tohoto procesu a strategie zvládání. Bohatá data získaná z rozhovorů ukazují, jakým způsobem v konstrukci jinakosti působí (ne)znalost jazyka a jaké emočně náročné zážitky spojené s vyloučením z kolektivu a izolací s sebou nese období potřebné pro zvládnutí místní řeči, u našich respondentů poměrně krátké. Ve školní třídě byly tyto děti často terčem posměchu, dokonce se objevovaly i narážky týkající se jejich inteligence – právě z důvodu nedokonalé znalosti jazyka. Rozhovory poukazují na to, že s touto skutečností nijak nepracovali učitelé, kteří by jinak mohli negativní vývoj alespoň zmírnit, ne-li mu zcela předejít. Po osvojení jazyka už bylo pro tyto děti navazování vztahů lépe realizovatelné. Pozorujeme snahu zdůrazňovat stejnost s majoritou a paralelně strategii začlenění skrze repertoár vlastních kvalit. Jako nejúspěšnější a v zásadě očekávaná se v českém školství jeví strategie asimilace, tedy splynutí s většinou (Berry et al., 2002). Neustálé přizpůsobování a adaptování se tak stává u dětí migrantů jakýmsi základem fungování v každodenních interakcích.

Individualistická a holistická linie sociologického výkladu jsou dvě základní tendence v sociálněteoretickém myšlení, ze kterých vyrůstá linie třetí, jež se snaží obě předchozí – jako dvě určité krajnosti – propojit dohromady v rámci jednoho výkladového modelu. Dějiny sociologie 20. století ukazují, že obě výkladové linie představují životaschopné badatelské strategie, která se přetransformovaly do mnoha konkrétních podob, do řady různých sociologických škol a směrů. Pro dosavadní snahy o překonání rozporu mezi individualismem a holismem, které lze v sociologii zaznamenat, je charakteristické nejčastěji to, že jejich proponenti volí strategii, umožňující během teoretického výkladu střídavě měnit „pozorovatelské stanoviště“ a sledované otázky nahlížet a vysvětlovat střídavě z obou pozic – individualistické i holistické. Proporce, v níž jsou obě perspektivy ve výkladech takových autorů zastoupeny, bývají rozdílné; někdy může mít výklad blíže k holismu (Boudrieu), jindy k individualismu (Berger a Luckmann). Jeden z nejambicoznějších pokusů o vyrovnání se s tímto letitým problémem představuje Giddensova teorie strukturace a paralelně vedle ní formulovaná a jí příbuzná koncepce sociálního realismu Roye Bhaskara a Margaret Archerové. Autor navrhované stati se pokusí v článku nastínit vlastní řešení této teoretické otázky, které je od uvedených koncepcí odlišné.

Analýza focus groups se žákyněmi a žáky 9. tříd, které navštěvovaly rovněž děti z národnostně/etnicky různých skupin (vietnamské, ukrajinské/ruské, romské), zkoumá prostřednictvím diskurzně-analytických metod způsoby konstruování národnosti/etnicity. Identifikuje tři klíčová témata: téma jazyka jako nástroje inkluze a exkluze, téma konstrukce in-group a out-group a téma kultury, respektive její konstrukce v kontextu jinakosti/stejnosti. Na základě provedené analýzy ukazuji, že zvládnutí jazyka majority je mluvčími identifikováno jako hlavní nástroj inkluze, ale rodný jazyk zůstává ukazatelem esenciální pravdy o identitě daného jednotlivce. Ve snaze o inkluzi do in-group používají národnostně/etnicky „jiní“ nejčastěji diskurzivní strategie vlastní normálnosti a podobnosti příslušníkům majority, zatímco „domorodci“ nejčastěji mobilizují diskurz individualizace, aby ukázali sebe jako tolerantní jedince a zároveň aby identifikovali „dobré“ a „špatné“ příslušníky „jiné/ho“ etnika/národnosti. Kultura podobně jako biologie slouží především k vysvětlení odlišností mezi lidmi; zajímavý diskurzivní prostor v tomto smyslu skýtá kategorie psychického „vnitřku“, který může být využit k promýšlení podobnosti lidí a rovnosti mezi nimi.

Výzkumná studie mapovala vztahy mezi citovou vazbou v mladé dospělosti, stresem a jeho zvládáním. Konkrétním cílem práce bylo prověřit souvislost mezi vyhýbavostí/úzkostností v citové vazbě, repertoárem copingových strategií a vnímáním stresu. Dále byl prozkoumán i vztah citové vazby a flexibility ve zvládání stresu. Sledovanou populací byli vysokoškolští studenti ve věku 19–30 let, výzkumný soubor tvořilo 417 respondentů. Výzkum byl realizován pomocí Dotazníku struktury vztahů (ECR-RS, Fraley et al., 2011), Škály flexibility ve zvládání stresu (CFS; Kato, 2012) a vlastní metody, která se sestávala ze 6 vinět popisujících stresové situace. Pomocí regresních analýz byl potvrzen pozitivní vztah mezi mírou vyhýbavost ve vztahu k rodičům a rozsahem repertoáru copingových strategií a negativní vztah mezi mírou vyhýbavosti ve vztahu k otci a využíváním adaptivního copingu jako složky copingové flexibility. V rámci mediačních analýz se nepodařilo prokázat, že je repertoár copingových strategií mediátorem vztahu mezi citovou vazbou a vnímáním stresu. The aim of the empirical study was to determine whether anxiety/avoidance with mother, father and partner is related to coping strategies repertoire and to coping flexibility. Another aim was to determine whether the coping strategies repertoire mediate the relationship between attachment in adulthood and stress appraisal. The research sample included 417 college students from 19 to 30 years old. Coping strategy repertoire and stress appraisal were assessed by personally-designed set of vignettes. Coping flexibility was measured by Coping Flexibility Scale (Kato, 2012) and attachment was assessed by Relationship Structures Questionnaire (ECR-RS; Fraley et al., 2011). Regression analysis discovered the positive relationship between avoidance with parents and coping strategies repertoire and negative relationship between avoidance with father and adaptive coping. Coping strategies repertoire did not mediate the relationship between attachment in adulthood and stress appraisal.

(nemacki) Die hochrangigsten Kommandobefugnisse sind durch die akkumulativen Eigenschaften der Militargewalt, welche aus ihnen hervorgeht charakterisiert. In Byzanz wurde die Spitze der milit?rischen Hierarchie durch jene Funktionen repr?sentiert, die das Potenzial hatten, in hohem oder h?chstem ma?e die Befehlsgewalt ?ber Truppen verschiedener Gattung und geographischer Herkunft miteinander zu vereinen. Da das Potenzial milit?rischer Funktionen keine Konstante bildete, wurde das Oberkommando des Reiches, abh?ngig von der jeweiligen Epoche, durch verschiedene ?mter repr?sentiert. Die Zentralisierung des Oberkommandos wurde zur Zeit der Herrschaft der Amorier etabliert (Mitte des 9. Jh), und so erscheint als Oberkommandierender in Abwesenheit des Kaisers i.d.R. der Domestikos ton Scholon. Dennoch zeigen die Quellen, dass in der Zeit davor, sowie auch nach der Affirmativen des Domestikos ton Scholon die byzantinische Realit?t vielseitiger war, und daher erscheinen Offiziere, denen spezielle Mandate zugewiesen werden - erkennbar in den Termini Monostrategos und Strategos Autokrator. au?er diesen verfugte auch der Stratege des jeweiligen Themas ?ber Kommandobefugnisse akkumulativen Charakters. Es handelt sich hier um Amtstrager, die unbestreitbar ?ber die hochrangigste Kommandogewalt verfugten und als solche der Spitze der milit?rischen Hierarchie angeh?rten. Allerdings ist nicht ganz klar, ob deren Befugnisse sich unter die Funktionen im Wortsinne subsumieren lassen, bzw. ob die Terminologie ihrer Benennung als Fachterminologie betrachtet werden kann. Dieses Dilemma bezieht sich nicht auf die Strategie der Themata, da dieser Terminus eine ganz konkrete und spezifische Bedeutung impliziert: es handelt sich um den milit?rischen und administrativen Statthalter eines Verwaltungsbezirkes, d.h. des Themas. Im Unterschied zu den Monostrategen und Strategie Autokratores werden die Strategoi der Themata regelm??ig in byzantinischen dienstlichen Ranglisten aufgef?hrt, den so genannten Taktika. Gerade auf der Basis dieses Kriteriums ist es in der Byzantinistik zur Aufteilung der Funktionen in sog. offizielle - d.h. solche, deren Tr?ger in der hierarchischen Ordnung von oben nach unten in Taktik aufgef?hrt werden, und sog. inoffizielle - d.h. solche, ?ber die in den offiziellen byzantinischen Ranglisten keine Angaben existieren, die aber in anderen Quellen aufgef?hrt werden, gekommen. In der Literatur wird die Meinung vertreten, dass die sog. inoffiziellen Funktionen nicht wirklich Funktionen im eigentlichen Sinne des Wortes sind, da es sich um Benennungen und Befugnisse handelt, die nicht mit Fachbegriffen, sondern mit literarischen Begriffen bezeichnet werden. Dies bedeutet strenggenommen, dass sich hinter diesen Ausdrucken die Deskription Erkl?rung der Herrschaft eines byzantinischen Beamten verbirgt. Die Qualifikation der Terminologie - Mann muss betonen, dass die wissenschaftliche Auseinandersetzung mit dem byzantinischen Staatsapparat in hohem ma?e durch die Terminologie in den Quellen erschwert wird, da byzantinische Autoren ungern von Fachtermini Gebrauch machen. Diese Tatsache wird insbesondere in der Dom?ne der Bezeichnung von Funktionen (d.h. in der Beschreibung der tats?chlich definierten Macht eines Einzelnen) deutlich, aber nicht nur hier. In der Benennung der obersten Befehlshaber - der Oberkommandierenden ?ber die kaiserliche Armee im Feldzug, in der Expedition oder im Krieg, zeigen die Quellen, insbesondere die narrativen, eine gro?e terminologische Vielfalt Der Stratege (aber nicht der Stratege des Themas), der Stratopedarch (aber nicht der Stratopedarch - einer der Rangh?chsten Offiziere der byzantinischen Armee, aus TE bekannt, dessen Dienst durch Nikephoros II. Phokas etabliert wurde) der Stratelates (aber nicht der Stratelates - Oberbefehlshaber ?ber das Tagma des Stratelates, ebenfalls einer der Rangh?chsten Offiziere der byzantinischen Armee, im TE aufgef?hrt), der Katarchont, der Archont (aber nicht der Archont, der ?ber eine Archontia - der kleineren Einheit der thematischen Ordnung - regiert, der Exarch usw. Die Vorliebe der byzantinischen Autoren, die Funktion eines Offiziers Deskription auszudrucken oder mit einem Archaikums zu bezeichnen, oder aber mit einem Terminus aus ihrer Epoche und nicht derjenigen, die sie beschreiben bzw. mit einem Terminus von allgemeinerer Bedeutung, fuhrt zu einer erheblichen Verwirrung beim Versuch, die m?glichen Amtsbezeichnungen der Kommandofunktionen zu pr?zisieren. Daher war es auch am einfachsten, die hochrangigsten Kommandobefugnisse ?ber die Taktik zu definieren, d.h. die aus erhalten gebliebenen Ranglisten bekannten Funktionen mit Recht als Fachtermini zu behandeln. Dennoch weisen einige Tatsachen auf die unberechtigte Exklusivit?t dieser Vorgehensweise hin. Zun?chst muss festgestellt werden dass die Herrschaft der byzantinischen Beamten, sei es milit?rische oder zivile, vom Herrscher ausgeht und von dessen Willk?r abh?ngt, so dass sie als solche nicht durch die entsprechende Funktion geregelt sein muss. Die byzantinische Praxis hat gezeigt, dass es in der Staatsverwaltung nicht zwingend eine ?bereinstimmung zwischen ?mtern (aus denen selbstverst?ndlich bestimmte Verf?gungsgewalten hervorgehen) und der eigentlichen Befugnis/Herrschaft geben muss. Desweiteren stellen die erhaltenen Taktik keine fertigen und vollendeten dienstlichen Ranglisten dar, welche die Gegebenheiten der Epoche, in der sie entstanden sind, getreu widerspiegeln wurden. Die Tatsache, dass diese sich durch ein hohes Ma? an Traditionalit?t auszeichnen, schr?nkt ihren Gebrauchswert in der Dom?ne ein, so z.B. die Beurteilung und Bewertung der tats?chlichen Bedeutung einer bestimmten Funktion bzw. ihres Tr?gers. Andererseits K?nnen erhalten gebliebene Ranglisten auch unvollst?ndig sein und beispielsweise die aus anderen synchronen Quellen bekannten Funktionstr?ger gar nicht registriert haben. schlie?lich ist es, wenn man die Meinung akzeptiert, dass den byzantinischen Staatsapparat ein hohes Ma an Anpassungsf?higkeit auszeichnet, was bedeutet dass dessen Funktionieren oft durch die aktuellen Umst?nde bedingt war verst?ndlich, dass der Kaiser von der M?glichkeit Gebrauch machte, ?mter zu benennen, genauer gesagt zuzuweisen, die nicht aus den ordentlichen in den Taktik registrierten Funktionen hervorgingen. Es handelt sich um spezielle Mandate, welche ziviler Natur (z.B. diplomatische Aktivit?ten) wie auch milit?rischer Natur sein konnten. Da ein Feldzug, eine milit?rische Expedition und - allgemein gesprochen - Kriegsumst?nde schon von sich aus Ausnahmezust?nde darstellen, wurde das Funktionieren der milit?rischen Organisation oft durch die Zuweisung von ad-hoc- Befugnissen sichergestellt. Diese konnten selbstverst?ndlich auch aus sog. Taktiken - Funktionen hervorgehen, aber nicht nur und nicht ausschlie?lich aus diesen. Alle drei Arten von W?rdentr?gerin - der Strategos des Themas, der Monostratege und der Strategos Autokrator - illustrieren einzelne Etappen in der Entwicklung des Oberkommandos des Kaiserreiches. Ihnen ist die Tatsache gemeinsam, dass mit den erw?hnten Termini die milit?rischen Oberbefehlshaber bezeichnet wurden deren Kommandogewalt ?hnlich oder sogar identisch mit derjenigen war, die seit der Mitte des 9. Jh. Aus der Funktion des domestikos ton scholon hervorging. Der Strategos des Themas - Vor der Zentralisierung des Oberkommandos, durch welche die Kommandogewalt des domestikos ton scholon erweitert wurde von den tagmatischen auf die Truppen des Themas bzw. der Provinz, dominierten die Strategen der Themata in der milit?rischen Hierarchie. Obwohl die Quellen keine expliziten Angaben ?ber die Art und Weise machen, auf die die Oberbefehlsgewalt in Feldz?gen, an denen die Strategen zweier oder mehrerer Themata mit den Armeen ihrer Bezirke beteiligt waren, reguliert war, herrscht kein Zweifel, dass die Rolle des Hauptkommandierenden vor?bergehend durch einen der am Krieg oder Feldzug teilnehmenden Strategen ?bernommen wurde. Bei der Zuweisung tempor?rer hochrangigster Befehlsbefugnisse konnte der Kaiser sich von der in der offiziellen milit?rischen Hierarchie anerkannten Ordnung leiten lassen (welche durch die erhalten gebliebenen Taktik dargestellt wird), oder von seinem eigenen Willen und dem Vertrauen, das er in einen bestimmten Feldherrn hatte; manchmal wurde die Auswahl des Oberkommandierenden auch durch das Territorium, in dem der jeweilige Krieg gef?hrt wurde, bestimmt. Die Affirmativen des domestikos ton scholon, welche unter den Amoriern erfolgte (Mitte des 9.Jh), reduzierte die Kommandogewalt des Strategen auf die Armee seines Heimatthemas. Allerdings zeigen die Quellen, dass es sich hier nicht um eine Regel, sonder eine ?bliche Praxis handelte. Zur Zeit als die byzantinische milit?rische Organisation auf einer thematischen und nicht auf einer tagmatischen Armee beruhte, konnten die Kommandobefugnisse des Strategen des Themas nach Bedarf Einheiten aus mehreren Bezirken umfassen. Erst die Professionalisierung der byzantinischen Armee, welche seit der Mitte des 10.Jh. erkennbar wird, f?hrt schrittweise zu einer Einengung der gesamten - sowohl der milit?rischen als auch der zivilen - Befugnisse der Strategen der Themata. Dabei muss betont werden dass im Laufe der 2. H?lfte des 10. Jh., zur Zeit der ausgepr?gten milit?rischen Expansionen des Reiches in Richtung Osten, die Strategen der grenznahen Themen (meg?la rwmaika q?mata oder meg?la ?kritika q?mata) Feldzuge in der Zone der arabisch-byzantinischen Auseinandersetzungen anf?hrten, und dabei mit dem domestikos ton scholon, dem Repr?sentanten des Zentralkommandos, zusammen agierten. Das Gesagte bezieht sich vor allem auf die Strategen von Anatolikon, Kappadokia und Lykandos deren Bezirke von hoher strategischer Bedeutung waren, da sie die Durchg?nge zum Inneren Kleinseins sch?tzten. Jedoch forderte die Professionalisierung der Armee die Affirmativen eines neuen Offizierskaders, was gegen Ende des 10.Jh. zu ?nderungen in der milit?rischen Hierarchie der Provinzen f?hrte. Seit der Epoche des Nikiphoros II. Phokas, und besonders des Johannes I. Zimiskes, werden die Positionen neuer milit?rischer Funktionstr?ger in der Provinz amtlich gemacht, die des Doukas und des Katepano. Da deren Kommandogewalt weitl?ufige Territorien umfa?te, fiel den thematischen Strategen in den neuen Militarsystemen eine niedrigere Position zu, weil sie den Bezirksdoukai und Katepano untergeordnet waren. Der Monostrategos - Seit der Einf?hrung des thematischen Systems wird der Begriff des Monostrategen in zweierlei Weise gebraucht. Damit wurde der Oberbefehlshaber der von aus zwei oder mehr Bezirken/Themata rekrutierten Soldaten zusammengesetzten Armeebezeichnet. Die Quellen zeigen, dass in der Zeit, zu der die Strategen der Themata in der Milit?rhierarchie die ?bermacht hatten, als Monostratege aller Wahrscheinlichkeit nach ein Stratege eines Themas mit tempor?r erweiterten Komandobefugnissen bezeichnet wurde. Andererseits hat die Affirmierung des domestikos ton scholon, durch welche im Wesentlichen die Zentralisierung des Milit?rkommandos im Osten des Reiches durchgef?hrt worden war, ermoglicht, dass mittels der Zuweisung der Befugnis des Monostrategen fast der gleiche Typ und Rang der Befehlsgewalt auch im Westen geregelt werden konnte. Daher taucht in den Quellen zum Monostrategen das Schlagwort des 'Westthemas' (ta dutika qemata) auf, unter denen in selteneren Fallen die Thrakisch - makedonischen Truppen zu verstehen sind, viel h?ufiger allerdings die Armeen der Lombardei, Kalabriens und Kephaloniens, welche die Kriegsschaupl?tze in Suditalien abdeckten. Die Angaben, die in den sphragistischen Quellen zum Monostrategen gemacht werden, best?rken die Annahme, dass sich hinter diesem Terminus eine ?u?erst spezifische Bedeutung verbergen konnte. Der Strategos Autokrator - Die inhaltliche Vielfalt der Quellenangaben zum Strategos Autokrator Schr?nken die M?glichkeit ein, diesem Terminus eine pr?zise Bedeutung zuzuordnen. Obwohl durch dessen Gebrauch ein au?erordentlich hoher Grad der milit?rischen Gewalt betont wird, ist schwer festzustellen, ob es sich um eine besondere Funktion von au?erordentlichem Charakter handelt oder nur um die Zuweisung spezieller Befugnisse. F?r die letztere Annahme spricht, dass es zahlreiche Nachrichten gibt, in denen die Befugnis des Strategos Autokrator mit dessen Funktion als domestikos ton scholon verbunden war. Es ist jedoch bezeichnend, dass die Angaben ?ber den Strategos Autokrator, besonders diejenigen, die sich auf die zweite H?lfte des 10. Jh. und die erste H?lfte des 11. Jh. beziehen, zeigen, dass es zur Verleihung dieser Funktion immer unter komplexen milit?risch - politischen Umst?nden (ehrgeizige Expeditionen, Herstellung oder Verteidigung der byzantinischen Pr?senz in einem bestimmten Gebiet, Unterdr?ckung von Aufstanden gegen die zentrale Regierung) kam. Besonders die den Strategos Autokrator begleitende Au?erordentlichkeit und der ungew?hnliche politische Kontext f?hrten dazu, dass dieser Terminus nicht ohne weiteres mit dem des domestikos ton scholon gleichzusetzen ist. Allem Anschein nach stellt der Strategos Autokrator keine besondere Funktion dar, sondern eine Art Spezialmandat, durch welches die Kommandogewalt eines Amtstragers betont wird. Es ist bezeichnend, dass mit dem Terminus Strategos Autokrator auch die Militargewalt des romanischen Kaisers bezeichnet wurde. Durch den Terminus Strategos Autokrator wird der milit?rische Charakter des Herrschers hervorgehoben, und so konnte dieser auch durch den Begriff 'Soldatenkaiser' ersetzt werden, bzw. in w?rtlicher ?bersetzung 'alleinherrschender Soldat' welcher von Michael Psellos (Psellos, Chron. II,18) verwendet wurde. Interessant ist, dass auch Michael Attaliates in seiner Historie die Usurpatoren des Kaisertitels in zwei Fallen als Strategie Autokratores bezeichnet (Attal. 23,54) und somit diesen Terminus synonym mit dem Begriff Kaiser (=Autokrator) verwendet. In beiden Fallen handelte es sich um Anf?hrer sog. Soldatenaufst?nde: mit kaiserlichen Insignien dekoriert wurde Leo Tornikios 1047. seitens seiner Anh?nger in Adrianopel 'als Strategos Autokrator verschrien' (strat?gos autokrat?r para t?n synont?n aytokratora); zehn Jahre sp?ter wurde Isaak Komnenos in Kastamonu zum Strategos Autokrator proklamiert (anagoreuousi strat?gon aytokratora).

Strategic culture, in a broader context, can be understood as the relationship between the most important social actors, primarily political and military, concerning force and its use. This paper focuses on the study of the relationship between strategic culture and the violent change of the highest state authorities. The basic hypothesis is that strategic culture, as a part of political and national culture, is one of the sources of the legitimacy for the use of force in the process of violent power takeover. The paper primarily analyzes the following political factors of strategic culture: (1) historical experience, (2) the political system, (3) the beliefs of elites, and (4) military organization and its influence on the decision for the use of force, as well as the choice of method of violent power takeover. An analysis of political factors through an obvious example of the violent power takeover such as the March 27, 1941 coup, shows the connection between strategic culture and the use of force, as well as the legitimacy (legality) of such an act.

Jakmile se náruživost dostane mimo kontrolu, ztrácejí závislí zodpovědnost, přičemž často následuje stigmatizace a exkluze z konvenčních rolí. Mnoho členů rodiny se ocitá v pasti nerovných, dysfunkčních vztahů. Tyto účinky náruživosti reinterpretujeme s využitím Kabeleho spravedlnostní teorie koordinace jako proces, ve kterém je soukromé dosažení spravedlnosti nemožné a mechanismus konstrukce reality se rozpadá. Protidrogové politiky selhávají při snaze o eliminaci náruživostí jako takových. Prohibiční politiky prohlubují rozpad konstrukce reality, zatímco medicínské a sociálně rehabilitační politiky mají určité omezené prostředky ke zlepšení. Proto předpokládáme, že politiky mohou přispět k minimalizaci nezamýšlených účinků náruživosti pouze nepřímými zásahy: zaměřením se na zvládání náruživosti a inkluzi do konvenčních rolí a podporou podmínek pro soukromé vyrovnání se s náruživostí. Doporučujeme strategii, která zahrnuje kontrolované užití drog, nebo obecněji rozvoj schopnosti kontroly vlastní náruživosti.

Článek se snaží postihnout pozadí výzkumu soustředěného na atraktivitu lidského obličeje v kontextu stárnutí. Počínaje popisem procesu rozhodování jakou metodologickou cestou se ubírat, přes účinné strategie při náboru dobrovolníků k fotografování, odhalení problému v nastolení neutrálního výrazu ve vyšším věku a konstrukci výběrového souboru respondentů, se autorka dostává k průběhu vlastního šetření. Cílem tohoto příspěvku není seznámit čtenáře s kvantitativně laděnými výsledky plynoucími ze statistických typů analýz. Cílem je představit jim „cestu“, po které se autorka v rámci výzkumu rozhodla jít, ukázat důvody, které jí k tomu vedly a nastínit, jak původní překážky na této cestě přeměnit ve „stavební materiál“, ze kterého je nakonec vystavěna.

The article concerns the construction of metaphors in Vlasta Dvořáčková’s Czech translation of Boleslaw Leśmian’s poetic works. Two specifi c translation strategies are the focus of the analysis: equivalence and paraphrase. With respect to equivalence, Dvořáčková has found a way to translate metaphorical expressions that does not change their sense at all or modifi es it just slightly. With respect to paraphrase, when it comes to making a choice between rhythm and meaning, the translator seeks a way to save both.

Between a castling move and non-existence: Milan Kundera’s self-quarreling deathThe article is initiated by an introductory assumption regarding the funeral structure of writing which, in the process of its self-constitution, always has to face the absence of its content being a subject of thematization. Maintaining the aforementioned assumption and referring to certain philosophical contexts Heidegger, Lévinas, Derrida, the author tends to concentrate subsequently on Agnes, the elliptical character of Immortality, since she is perceived as an embodiment of being realized between a strategy of a castling move and a desire of non-existence. In order to accomplish this desire, Agnes conducts a peculiar game of subtraction, consisting in the gradual erasing of the traces of her own existence. The final event of splitting up with the world means, therefore, a definitive gesture of withdrawing from mankind with which Agnes cannot neither reconcile nor identify. Mezi rošádou a nebytim: Kunderovo hádání se smrtiVstupním předpolkadem tohoto článku je existence funerální struktury pisma, které vzniká vždy za nepřítomnosti obsahu, jenž je předmětem tematizace. Pokud to příjmeme jako fakt a budeme na tento předpoklad aplikovat tanatické filozofické kontexty Heidegger, Lévinas, Derrida, budeme se moci plně soustředit na eliptické hrdince Nesmrtelnosti, protože ztělesňuje existenci rozprostírajicí se mezi strategií šachové rošády a touhou po nebytí. Na cestě spějíci k realizaci této touhy Ahnes propadá hře spočívajicí v postupném zatracování vlastní existence. Závěrečné rozloučení Agnes se světem symbolizuje její konečné odmítnutí lidstva, se kterým se nedokáže vyrovnat nebo identifikovat. Směřováni hrdinky k nebyti je tedy literárním konstruktem, prostřednictvím kterého Kundera kriticky nahlíži na lidský druh a vynikajicim způsobem reviduje konvenčni pohledy na vlastnosti, které jsou lidem píipisovány.

Pomalu si začínáme uvědomovat, že globální krize, která se projevuje na mnoha úrovních, odráží emoční, morální a spirituální stav soudobého lidstva a souvisí s pokřiveným vnímáním postojů a hodnot, jež zastává moderní civilizace. Nové paradigma, které se ve vědě i ve společnosti otevírá, přináší základní změnu směrem k holistickému a ekologickému úhlu pohledu. Široký základ nového vnímání reality položily objevy v kvantové fyzice, systémové myšlení a výzkumy ve speciálních oborech. Svět je nahlížen jako síť relací a zdá se, že výzkum vede k pochopení, že celý vesmír, je jedním vzájemně propojeným celkem, na kterém všichni účastně participujeme. Spiritualita, která byla z karteziánsko-newtonovského pohledu na svět vyřazena, zažívá renesanci. Spiritualita jako důležitá, vrozená dimenze života, jejíž nepominutelnou částí je osobní prožitek, je posuzována jako součást procesu kulturní evoluce. Spirituální proces, ve smyslu evoluce vyšších etap vědomí, představuje naše vlastní nejvnitřnější potenciály. Žijeme v monofázové společnosti, ve které je bdělý stav vědomí pokládán za jediný přijatelný a normální a je i jedinou fází vědomí vhodnou pro rozmnožování informací o světě. Z antropologických výzkumů ale víme, že většina lidských společenství považovala za klíčové hluboké poznání přicházející skrze polyfázové vědomí. V novém paradigmatu zaujímá spiritualita významné místo, ale jednotná koncepce pojetí studia spirituality chybí. Předmět studia „Spiritualita a kultura“ se pokouší nastínit koherentní teorii komplexního studia spirituality v rámci kulturologické koncepce v kontextu západokřesťanské vzdělanosti a v návaznosti na současné vědecké objevy. Řešení globální krizové situace se nachází v propojení ekologické, horizontální roviny s rovinou vertikální, transcendentní. Rovina horizontální klade důraz na propřírodní kulturní strategii a zdůrazňuje těsné propojení filosofie, vědy a politiky, vertikální rovina upozorňuje na existenci vývojových stupňů vědomí a v kontextu celého lidstva oceňuje vnitřní transformace každého z nás. Tato osobní vnitřní transformace nepřímo ovlivňuje kulturní evoluci.

A.B. Nikolaev’s book has not received much attention either in the West or in Russia, but it is an important book that has significantly changed our understanding the February Revolution of 1917. Nikolaev’s meticulously researched monograph, based on a wide array of new sources, challenges the previously dominant interpretation that the Provisional Committee of the State Duma (Duma Committee) was forced to seize power only to stem the tide of the insurgency from below. He argues that the Duma Committee was from its inception clear about its intention to overthrow the old regime and to create a new power to replace it even before the Petrograd Soviet was formed. The Duma Committee played a crucial role in prompting military units to take the side of the revolution, in steering the insurgents to the State Duma, in creating the Military Commission to organize insurgents to occupy strategic positions in the city, in taking over the food supply commission to feed the insurgents, in attacking and destroying the tsarist police, while preventing and suppressing potentially dangerous anarchical pogroms, and in taking control over the imperial bureaucracy. Nikolaev also raises an interesting question about the relationship between the Duma Committee, the State Duma and the Provisional Government by arguing that the Provisional Government made a hasty and cardinal mistake in cutting its relationship with the State Duma. This book is a landmark in the interpretation of the February Revolution, and especially of the role of the Duma liberals in the revolution.

Tématem textu jsou limity inkluze ve vzdělávání romských dětí v rámci českého školství. V první části se text zaměřuje na vymezení inkluze. Vychází z definice UNESCO a charakterizuje ideový vývoj pedagogického přístupu k lidem, kteří jsou označeni jako ti, kteří potřebují podporu při vzdělávání. Následuje deskripce problematiky vzdělávání Romů v České republice a pohled na vybrané strategie a na opatření, jejichž cílem byla podpora rovného přístupu ve vzdělávání. Cílem výzkumné části je prostřednictvím analýzy výsledků výzkumů najít limity inkluze ve vzdělávání romské minority. Metodologicky příspěvek vychází z Glaserova přístupu k zakotvené teorii, z postupů školní etnografie, z teorie kulturních modelů, která navazuje na kognitivní antropologii. Glaser tvrdí, že při hledání teorie lze považovat všechny informace za data. Na základě uvedeného tvrzení byla provedena analýza a konceptualizace dat z vlastních etnografických výzkumů týmu Bittnerová, Doubek, Levínská, byly diskutovány studentské závěrečné práce a vědecké výstupy dalších badatelů v oblasti vzdělávání minorit. V textu je ukázáno, co se děje, když do vzdělávacího systému vstupuje romský žák, jak na něj reaguje školní prostředí a jak romské děti a rodiče vyjednávají s institucí školy a jejími aktéry. Dospíváme k závěru, že jádrovou kategorií v uvažování o inkluzi Romů je IDENTITA ŽÁKA. Důležité je, aby romskému dítěti nebyla upírána, aby byl identifikován jako žák, nikoliv jako Rom. Proces identifikace se musí odehrávat nejen na úrovni školy, ale také v rodině a ve vztahu k sobě. Inkluze romského žáka by měla spočívat v přiznávání identity žáka a její zvnitřnění dítětem i rodiči.

Cilj ovoga rada preispitivanje je dominantnih historiografskih predodžbi o transformacijskim procesima u ekonomskoj povijesti Osmanskoga Carstva te obrada nepoznatih aspekata osmanskih financijskih mjera koje su na području Bosanskoga ejaleta poduzete u prvih nekoliko godina nakon Karlovačkoga mira (1699.). Rad pokazuje kompleksnost osmanske strategije u borbi sa stvarnim i percipiranim učincima gospodarske krize koju je na zapadnoj periferiji svijeta islama izazvalo dugotrajno ratovanje s koalicijom Svete lige. Nastoji se pokazati da je za potpunije razumijevanje osmanskih transformacijskih procesa potrebno temeljitije ispitati mjere koje je vlast provodila u pograničnim provincijama. Kao primjer tih mjera istaknuto je trajno oslobađanje cijeloga Bosanskog ejaleta od poreza bedel-i nüzûl, namijenjenog za opskrbu i financiranje vojske. Ukazano je i na značenje krupnih promjena u režimu ubiranja državnih prihoda kao što je ukidanje „vlaških poreza” i odsjekom određenih novčanih podavanja u znatnom dijelu osmanskoga agrarnog gospodarstva u Bosni te prijelaz na režim naturalne desetine. Analizirani su uzroci koji su doveli do tih mjera, njihove dugoročne posljedice za osmanske financije, život lokalnoga stanovništva i gospodarstvo. Zaključci izneseni u radu zasnovani su na analizi neobjavljene financijske građe iz osmanskih arhiva.

Predmet rada predstavlja osvrt na komunikacijske alate javne uprave Republike Srbije, kojima možemo sagledati strategiju komunikacije zaposlenih u kontaktu sa građanima. Ovu njihovu strategiju, pomsatramo na primeru gradske uprave grada Beograda i sekretarijata u okviru iste. Polazimo, najpre od definicije javne uprave kao pojma od kojeg počinje institucionalna komunikacija u državi. Potom, kroz opis gradske uprave grada, dajemo uvid u međusobnu povezanost ovih sistema upravljanja. Time, istraživanje svodimo tako da dolazimo do cilja rada. Cilj istraživanja jeste da se sagledaju alati komunikacije u svakodnevnom radu ovih institucija sa građanima, odnosno svrsishodnost njihove funkcije i otvorenost ka građanima, ukoliko ona postoji. Metode koje se koriste u radu predstavljaju retrospektivnu analizu podataka, analizu komunikacije i analizu strategije kojom se vode zaposleni. Kao posledica loše komunikacije mogu se javiti mnoge nepravilnosti u radu, posebno usled nedostatka veština asertivnosti i otvorenosti ka građanima, kao glavnim korisnicima institucionalne vlasti. Metode se sprovode i kroz tehniku intervjua, građana kao i načelnika sekretarijata koje opisujemo u radu i/ili osoba zaduženih za komunikaciju i medije. Rezultati su pokazali da je trenutno stanje komunikacione prakse javnih institucija na zadovoljavajućem nivou, ali da su potrebne određene promene kako bi se postigla efikasnija, efektivnija i humanija komunikacija sa građanima, kao najznačajnijim korsnicima usluga gradskih sekretarijata.

Introduction. Population growth in the world is uneven: while in some countries the population has been growing for a long time (China, India), in Russia and in many EU and BRIC countries, the birth rate has been declining in recent years; and if this does not affect the population, then only by increasing life expectancy and migration. Abrupt changes – both growth and decline – in the population are a threat to the national security of the state. The purpose of this work is to evaluate the effectiveness of political management (strategies and tools) aimed at solving demographic problems and increasing the birth rate in the Russian Federation, as well as to identify the stages of the formation of demographic policy in the Russian Federation in 1992–2019. Methods and materials. Based on the qualitative analysis of normative documents, the frame analysis of speeches of political leaders the main factors that influenced the coverage of demographic problems are revealed (the authors used official electronic versions of the following publications: “Sobranie Zakonodatelstva Rossiyskoy Federatsii” (Collection of Legislation of the Russian Federation) and “Byulleten normativnykh aktov federalnykh organov ispolnitelnoy vlasti” (Bulletin of Normative Acts of Federal Executive Authorities). Analysis. The proposed research strategy allowed identifying demographic threats to national security articulated by political actors and presented in official documents, statements of officials, as well as to compare the political decisions taken in the Russian Federation with the decisions taken in some European countries. Strategic documents that ensure national security of the Russian Federation by including the demographic agenda in political discourse are considered as a tool of political management. Results. The article assesses the effectiveness of political management in solving demographic problems and increasing the birth rate in the Russian Federation, identifies the stages of the formation of demographic policy in the Russian Federation in 1992–2019, as well as the features of the articulation of demographic problems in the political discourse of Russia, and describes demographic threats. The analysis of the regulatory framework as a tool for political management, demographic threats prevention, as well as the basis of the state strategy for increasing the birth rate in the Russian Federation allowed identifying policy decisions that can be used to develop new measures within the framework of programs to increase the birth rate in the Russian Federation.

Najveći izazovi koji se postavljaju pred Bosnu i Hercegovinu(BiH) i Republiku Srpsku(RS), kao i druge zemlje u okruženju, jeste nezaposlenost. Ubrzanje privrednog rasta predstavlja osnovni mehanizam trajnog i održivog povećanja zaposlenosti. Termin „zelena radna mjesta“ odnosi se na radna mjesta u poljoprivredi, proizvodnji, građenju, u naučnim, tehnološkim, administrativnim i uslužnim djelatnostima koje doprinose zaštiti životne sredine. Zaokret prema zelenoj privredi djeluje i na radna mjesta, nastat će nova zanimanja, neka će biti zamjenjena a neka će potpuno nestati. Ako vlast uspije uspostaviti ciljane programe obuke i obrazovanja, osigurat će snažnu uključenost socijalnih partnera i lakše provesti strategije za podsticanje zelenih ulaganja. To će omogućiti stvaranje hiljade održivih zelenih radnih mjesta u malim i srednje velikim preduzećima. Zelena radna mjesta bit će dugoročno stvorena i sačuvana samo ako su strategije kojima se promoviše zelena tranzicija održive. Ovim radom predstavljamo mogućnosti BiH i RS u stvaranju zelenih radnih mjesta u korist zelenog zapošljavanja kao odrednice razvojnih planova.

Abstrakt: Český vzdělávací systém umožňuje rozřazovat žáky do škol a tříd na základě jejich schopností a dosažených výsledků. V současnosti je zaznamenán trend narůstajícího počtu základních škol uplatňujících dlouhodobou selekci žáků uvnitř školy. S rozřazováním žáků do různých typů tříd úzce souvisí i téma přidělování učitelů. Tento text si klade za cíl ověřit, zda vedení tří výběrových škol záměrně přidělují učitele do tříd a jaká kritéria je ovlivňují. K naplnění tohoto cíle byla určena jako výzkumná strategie deskriptivní případová studie a zakotvené teorie. Metodami sběru dat byly zvoleny analýza přidělování učitelů do tříd v příslušných dokumentech (ŠVP, rozvrhy, výroční zprávy), hloubkové polostrukturované rozhovory s vedením a učiteli škol a analýza výsledků srovnávacích testů žáků uvnitř škol. Z výsledků je patrné, že se vedení ve své volbě řídí odlišnými kritérii, která odůvodňuje snahou co nejefektivněji vzdělávat žáky výběrové dráhy. Učitelé jsou přidělováni do tříd na základě volby vedení, které vychází z vlastních kritérií kvalitního učitele – do výběrových tříd jsou přidělování „kvalitnější“ učitelé, nebo je snahou vedení do své školy přijímat pouze takové učitele, aby si již nemuseli vybírat a mohli přidělovat do tříd učitele „střídavým“ nebo „náhodným“ způsobem. V každém z případů ale bylo snahou vedení dostát ve výběrové třídě prohlubujícímu kurikulu s náročnějším obsahem a promyšleným didaktickým metodám. Vybrané školy se tak staly zajímavým příkladem přidělování učitelů do tříd, což ovlivňuje nejen proces výuky, ale i samotné výsledky žáků. Klíčová slova: přidělování učitelů, diferenciace žáků, volba ředitele, základní škola, případová studie.

Vážení čtenáři Vítáme nové číslo Envigogiky, a začínáme pohledem na to, co se zrovna děje. Příroda si hraje na přírodu; přirozené děje se už skoro nedějí. Chtěla by být sama sebou – ale jak, a především kde? Ráda by svůj part odehrála v přírodě, kterou ovšem pro tento účel marně hledá. Zbyla jí energie, chybí však výrazové prostředky. A tak působí – ne už skrze svá jemná stvoření, ale prostřednictvím hrubé síly. Tisíce jemných působků se slily do temné masy; namísto přediva jejich vzájemné řeči, zušlechťující všechny, kdo jí hovořili, slyšíme jen dunění moci. Touhy (znovu) vládnout; řev poraženého tvora, který kdysi nade vším panoval (pak se ale zkultivoval). Působí teď výhní, jasem, vichrem, hromem, deštěm, žízní, zalykavou plností či usychavým nedostatkem; hraje hru smrti rozprostírající se nad životem jako tma nad propastí. Duch, který by rozlišoval, členil, zjemňoval významy a formoval jejich viditelné projevy/manifestace, se pomalu vytratil. Zůstalo dusno, které se stále víc zhmotňuje. Příroda přišla o svou přirozenost; nahradila ji spontaneita. Co se rodilo ze vzpomínek, okamžiku a předzvěsti budoucnosti, stalo se vyjádřením momentální nevole. Zmizel čas, který spojuje minulé s budoucím, a takto tvoří nové. Zůstal čas nevyhnutelnosti a zákonitého propadu do nicoty. Vše, co přichází, se teď rodí z účelově nastavených okolností. Tvorba, která se klenula nad generacemi, zkolabovala do přítomného okamžiku – ten je jejím cílem i bodem zániku. Budoucnost už v přítomné chvíli neklíčí. Přišli jsme o ni. A tak je třeba znovu hledat. Činí tak sama příroda (jak se snažíme rozmyslet v článku rekapitulujícím letošní Ekologické dny Olomouc), a pokoušíme se o to spolu s našimi autory. Až ke kořenům vztahu člověka k ostatnímu Božímu stvoření sestupuje Jiří Nečas; provádí nás biblickými texty i veškerými problémy životního prostředí, a díky tomuto nadhledu či vhledu můžeme vidět svět vcelku. Trápí nás otázky, které bychom si jinak nepoložili: Je nepochopení všeobecné výzvy ke zdrženlivosti, úctě a vděčnosti za vše, co nám příroda (zdarma) poskytuje, pouze výsledkem naší lenosti, nebo je snad toto základní poselství křesťanského učení dokonce nějak účelové zatemňováno (protože naše chtivost je přece jedním z motorů dnešní ekonomiky.) V pokusu Viery Novanské a Alexandry Platkové naopak vidíme, že pohled vědy přináší dílčí, zato ověřenou a na vědeckých principech postavenou informaci. Autorky takto analyzují vztah člověka k jiným (nelidským) bytostem; věnují přitom pozornost širším souvislostem poznávacího procesu, v němž snad přetrvávají jisté atavismy. Jaké jsou současné možnosti pro pochopení a studium přírody a jejích problémů, se nám ukazuje i v dalších textech: jejich autoři uvažují nad novými způsoby interpretace přírodního dědictví (Jan Činčera, Michal Medek a Miroslav Lupač), či dnes vyhledávanými žánry odborných textů a učebnic (Eduard Petiška), s jejichž pomocí se naše vjemy a myšlenky stále více přesouvají do virtuálního prostředí. Zdá se, že bytí online je již druhou naší přirozeností, a svět se bude muset hodně snažit, aby byl (takto) nám všem přístupný. A pak je tu několik časových i nečasných úvah a inspirací. Salim Lardjane a Françoise Laveuve zkoumají vzájemné vztahy mezi Cíli udržitelného rozvoje OSN (využívají přitom též exaktních metod síťové analýzy), a jejich potřebnost dokládají četnými příklady z celého světa. Z hlediska této potřebnosti doplňují Cíl č. 18: Péče o uprchlíky, k níž vyzývají vysocí představitelé OSN, a její Mezinárodní organizace pro migraci nabízí pomoc při tvorbě migračních politik a strategií. Jak se k těmto otázkám postavíme my sami, je součást každodenního rozhodování, a to často nejde bez zásadního (znovu)rozmyšlení svého stanoviska. Jak říká Jiří Olšovský: „V určité chvíli je třeba jednat, proměnit i svůj postoj – skočit do proudu dění a snažit se ho ovlivnit.“ Tuto proměnu, jež se nejdříve musí odehrát v osobní rovině, poodhaluje Jade Starr, která na vlastní zkušenosti, či spíše ve své osobní zpovědi, popisuje závazek k udržitelné spotřebě (SDG 12). a nakonec inspirace, jak všechny tyto nové poznatky a podněty vtělit do programu celoživotního učení: Kateřina Jančaříková a její příklad dobré praxe ve vzdělávání učitelů. Nezbývá, než doufat, že tento a podobné programy jsou opravdové, což obecně pro vysokoškolské vzdělání u nás rozhodně neplatí (takže někteří z nás trpí Zoufalstvím z vejšky). A to je pro tentokrát vše. Když toto píšu, všude kolem je nemocná země. V horečkách. Není naděje, že se vypotí, není čím. Vláha odešla – ale kam? Můžeme hádat, co se stalo. Snad jsou příčiny hlubší. Ztratil se bytostný vztah k tomu, co je. Nikde nevzniká nic nového, není z čeho. Nikdo nemůže nic ovlivnit. Všechno je jenom jako. Dokonce ani kapky, které teď právě přicházejí, klepou, a vlastně buší na moje okna, z přirozenosti nepramení. Jsou projevem zoufalství, nebo hněvu – mají původ v tom, co přírodou není, a ztělesňují naše viny. Jsme tu bezradní – řetězec příčin je příliš složitý. Cesta osobní proměny tudy nevede. Snad, když budeme pěstovat vhled (dávno zapomenutý, protože nepotřebný vztah ke skutečnosti), se nám podaří (sami sobě) porozumět – a pak (si) též pomoci… Prozatím si pomáhejme navzájem O což se snaží Jana Dlouhá a redakce Envigogiky

Prije Prvog svjetskog rata u Crnoj Gori je bila dominantna Herbartova paradigma pedagogije. Međutim, tamošnje prosvjetne vlasti su bile u određenoj mjeri tolerantne prema nastavnicima koji se toga u praksi nisu u potpunosti pridržavali. Do njih su u to doba počeli dopirati raznovrsni novi pedagoški koncepti iz Europe i šire, što je još više dobilo na intenzitetu ulaskom Crne Gore u sustav Kraljevine Jugoslavije. Ipak, ideje reformskih pedagoških pokreta u Crnoj Gori između Dva svjetska rata nisu našle svoju primjenu, iako su stjecale sve veću afirmaciju u stručnoj javnosti. Tadašnja pedagoška znanstvena misao bila je nedovoljno razvijena, a obrazovna politika se nije razvijala samostalno i neovisno od ostatka zajedničke države, kao i kasnije u vrijeme SFR Jugoslavije i dominantne socijalističke pedagogije. Raspadom zajedničke države pojavio se brisani prostor koji je u Crnoj Gori omogućio obnavljanje i osvijestio potrebu za preispitivanje i otvorenost za dotada drugačije pedagoške koncepte, nove i stare nedovoljno istražene. Poslednjih par desetljeća postoje pokušaji provedbe određenih ideja i koncepata iz okvira reformske pedagogije, kao što su najčešće ideje Marie Montessori u predškolskim ustanovama. Praktično se najčešće reafirmacija pojedinih ideja reformske pedagogije predstavlja kao alternativa prethodnim paradigmama obrazovanja. Skoro da nema privatnih inicijativa i škola koje bi imale obilježja altenativnog pedagoškog koncepta. Ipak, kao alternativa „staroj školi“ realiziraju se brojni projekti, odnosno programi stručnog usavršavanja nastavnika i druge aktivnosti koje imaju za cilj unaprjeđivanje nastave i učenja u školama, kao što su Aktivno učenje – primjena metoda aktivne nastave/učenja, Korak po korak, Čitanje i pisanje za kritičko mišljenje, itd. Navedene aktivnosti i pojedine ideje reformske pedagogije su sve više prisutne i u službenim dokumentima strategije obrazovne politike Crne Gore. Međutim, u tim dokumentima moguće je pronaći i ne razumijevanja i problematične interpretacije, što se odražava i na programe za provedbe ideja reformske pedagogije i suvremenih alternativnih pedagoških koncepata.