Auswahl der wissenschaftlichen Literatur zum Thema „Vlastní strategie“

Článek se věnuje složité úvodní fázi zúčastněného pozorování, kterou je získání přístupu mezi studovanou populaci. Představuje relevantní odbornou literaturu, která sloužila autorovi jako vodítko při navrhování vlastních strategií navázání kontaktů s informanty. Detailně popisuje autorovy zkušenosti s vlastním výzkumem v obtížném prostředí romské lokality. Odhaluje mylná rozhodnutí, projevy nepřízně osudu i absenci prakticky využitelných dovedností umožňujících aktivní participaci. Kromě vlastní úspěšné strategie předkládá alternativní návrhy, jak získat přístup. Účelem příspěvku není přispět k další „demystifikaci” práce v terénu prostřednictvím exhibicionistické sebereflexe, ale poskytnout realistický obraz začínajícím badatelům, kteří se budou chtít vydat do podobného prostředí.

Feministické bádání jako analytická tradice a intervencionistický projekt již dlouho zkoumá hranice, jež jsou hluboce vepsány do západního myšlení a pojetí racionality. Tento článek vychází z myšlenky, že schopnost v praxi destabilizovat hranice pokulhává za důmyslností analýz opakovaného utváření hranic. Jádrem feministické praxe je zájem zpochybňovat nákresy hranic a měnit to, co je považováno za přirozené, normální či skutečné. Mimo svůj vlastní „okrsek“ však feministé a feministky mohou být při tvoření těchto interferencí do přijímaných způsobů myšlení a jednání méně úspěšní. Článek se hlásí k feministické výzvě přijmout „neúspěch“ výzkumné intervence a prozkoumat to, jak „se může stát zdrojem nebo příležitostí pro nové (ač ne nutně účinnější) strategie, modely, interpretace a způsoby bytí“. Na příkladu prezentace o příležitostech a nebezpečích vědecké excelence autorka přezkoumává své vlastní intervence a intervence svých diskusních partnerů. Analýza je vedena úvahami o tom, jak lépe hovořit o genderu a genderování, jak ho pojmenovat, aniž bychom ho zredukovali na něco pevného a jednotného a zkoumané znovu vepsali do dominantních reprezentací.

V článku si klademe za cíl předložit zkušenosti žáků a žákyň s vnímáním vlastní jinakosti ve školní třídě. Konkrétně se zaměříme na porozumění zkušeností 1,5 generace mladých imigrantů z Ukrajiny. Naši respondenti, v současné době mladí dospělí, se v rozhovorech zabývají svou zkušeností se začleňováním do české společnosti. Pro předkládaný článek se soustředíme na období mladšího školního věku. Výzkum vycházel z provedení rozhovorů se čtyřmi respondenty, jimiž byly mladé osoby ve věku 24–29 let žijící v České republice, které se do České republiky přistěhovaly z Ukrajiny ve věku od šesti do devíti let. Rozhovory byly zpracovány pomocí tematické analýzy (Braun & Clarke, 2006). Cílem předkládaného textu je detailní analýza toho, jak vnímali sekundární školní socializaci s důrazem na utváření jinakosti a stejnosti ve vrstevnickém kolektivu. Analýza vybraného období koresponduje s časovou osou postupného začleňování do české společnosti od prvotního „nárazu“ po zvládnutí a vyrovnání se s nároky osobní situace. Zaměříme se na identifikované aspekty tohoto procesu a strategie zvládání. Bohatá data získaná z rozhovorů ukazují, jakým způsobem v konstrukci jinakosti působí (ne)znalost jazyka a jaké emočně náročné zážitky spojené s vyloučením z kolektivu a izolací s sebou nese období potřebné pro zvládnutí místní řeči, u našich respondentů poměrně krátké. Ve školní třídě byly tyto děti často terčem posměchu, dokonce se objevovaly i narážky týkající se jejich inteligence – právě z důvodu nedokonalé znalosti jazyka. Rozhovory poukazují na to, že s touto skutečností nijak nepracovali učitelé, kteří by jinak mohli negativní vývoj alespoň zmírnit, ne-li mu zcela předejít. Po osvojení jazyka už bylo pro tyto děti navazování vztahů lépe realizovatelné. Pozorujeme snahu zdůrazňovat stejnost s majoritou a paralelně strategii začlenění skrze repertoár vlastních kvalit. Jako nejúspěšnější a v zásadě očekávaná se v českém školství jeví strategie asimilace, tedy splynutí s většinou (Berry et al., 2002). Neustálé přizpůsobování a adaptování se tak stává u dětí migrantů jakýmsi základem fungování v každodenních interakcích.

Individualistická a holistická linie sociologického výkladu jsou dvě základní tendence v sociálněteoretickém myšlení, ze kterých vyrůstá linie třetí, jež se snaží obě předchozí – jako dvě určité krajnosti – propojit dohromady v rámci jednoho výkladového modelu. Dějiny sociologie 20. století ukazují, že obě výkladové linie představují životaschopné badatelské strategie, která se přetransformovaly do mnoha konkrétních podob, do řady různých sociologických škol a směrů. Pro dosavadní snahy o překonání rozporu mezi individualismem a holismem, které lze v sociologii zaznamenat, je charakteristické nejčastěji to, že jejich proponenti volí strategii, umožňující během teoretického výkladu střídavě měnit „pozorovatelské stanoviště“ a sledované otázky nahlížet a vysvětlovat střídavě z obou pozic – individualistické i holistické. Proporce, v níž jsou obě perspektivy ve výkladech takových autorů zastoupeny, bývají rozdílné; někdy může mít výklad blíže k holismu (Boudrieu), jindy k individualismu (Berger a Luckmann). Jeden z nejambicoznějších pokusů o vyrovnání se s tímto letitým problémem představuje Giddensova teorie strukturace a paralelně vedle ní formulovaná a jí příbuzná koncepce sociálního realismu Roye Bhaskara a Margaret Archerové. Autor navrhované stati se pokusí v článku nastínit vlastní řešení této teoretické otázky, které je od uvedených koncepcí odlišné.

Analýza focus groups se žákyněmi a žáky 9. tříd, které navštěvovaly rovněž děti z národnostně/etnicky různých skupin (vietnamské, ukrajinské/ruské, romské), zkoumá prostřednictvím diskurzně-analytických metod způsoby konstruování národnosti/etnicity. Identifikuje tři klíčová témata: téma jazyka jako nástroje inkluze a exkluze, téma konstrukce in-group a out-group a téma kultury, respektive její konstrukce v kontextu jinakosti/stejnosti. Na základě provedené analýzy ukazuji, že zvládnutí jazyka majority je mluvčími identifikováno jako hlavní nástroj inkluze, ale rodný jazyk zůstává ukazatelem esenciální pravdy o identitě daného jednotlivce. Ve snaze o inkluzi do in-group používají národnostně/etnicky „jiní“ nejčastěji diskurzivní strategie vlastní normálnosti a podobnosti příslušníkům majority, zatímco „domorodci“ nejčastěji mobilizují diskurz individualizace, aby ukázali sebe jako tolerantní jedince a zároveň aby identifikovali „dobré“ a „špatné“ příslušníky „jiné/ho“ etnika/národnosti. Kultura podobně jako biologie slouží především k vysvětlení odlišností mezi lidmi; zajímavý diskurzivní prostor v tomto smyslu skýtá kategorie psychického „vnitřku“, který může být využit k promýšlení podobnosti lidí a rovnosti mezi nimi.

Výzkumná studie mapovala vztahy mezi citovou vazbou v mladé dospělosti, stresem a jeho zvládáním. Konkrétním cílem práce bylo prověřit souvislost mezi vyhýbavostí/úzkostností v citové vazbě, repertoárem copingových strategií a vnímáním stresu. Dále byl prozkoumán i vztah citové vazby a flexibility ve zvládání stresu. Sledovanou populací byli vysokoškolští studenti ve věku 19–30 let, výzkumný soubor tvořilo 417 respondentů. Výzkum byl realizován pomocí Dotazníku struktury vztahů (ECR-RS, Fraley et al., 2011), Škály flexibility ve zvládání stresu (CFS; Kato, 2012) a vlastní metody, která se sestávala ze 6 vinět popisujících stresové situace. Pomocí regresních analýz byl potvrzen pozitivní vztah mezi mírou vyhýbavost ve vztahu k rodičům a rozsahem repertoáru copingových strategií a negativní vztah mezi mírou vyhýbavosti ve vztahu k otci a využíváním adaptivního copingu jako složky copingové flexibility. V rámci mediačních analýz se nepodařilo prokázat, že je repertoár copingových strategií mediátorem vztahu mezi citovou vazbou a vnímáním stresu. The aim of the empirical study was to determine whether anxiety/avoidance with mother, father and partner is related to coping strategies repertoire and to coping flexibility. Another aim was to determine whether the coping strategies repertoire mediate the relationship between attachment in adulthood and stress appraisal. The research sample included 417 college students from 19 to 30 years old. Coping strategy repertoire and stress appraisal were assessed by personally-designed set of vignettes. Coping flexibility was measured by Coping Flexibility Scale (Kato, 2012) and attachment was assessed by Relationship Structures Questionnaire (ECR-RS; Fraley et al., 2011). Regression analysis discovered the positive relationship between avoidance with parents and coping strategies repertoire and negative relationship between avoidance with father and adaptive coping. Coping strategies repertoire did not mediate the relationship between attachment in adulthood and stress appraisal.

(nemacki) Die hochrangigsten Kommandobefugnisse sind durch die akkumulativen Eigenschaften der Militargewalt, welche aus ihnen hervorgeht charakterisiert. In Byzanz wurde die Spitze der milit?rischen Hierarchie durch jene Funktionen repr?sentiert, die das Potenzial hatten, in hohem oder h?chstem ma?e die Befehlsgewalt ?ber Truppen verschiedener Gattung und geographischer Herkunft miteinander zu vereinen. Da das Potenzial milit?rischer Funktionen keine Konstante bildete, wurde das Oberkommando des Reiches, abh?ngig von der jeweiligen Epoche, durch verschiedene ?mter repr?sentiert. Die Zentralisierung des Oberkommandos wurde zur Zeit der Herrschaft der Amorier etabliert (Mitte des 9. Jh), und so erscheint als Oberkommandierender in Abwesenheit des Kaisers i.d.R. der Domestikos ton Scholon. Dennoch zeigen die Quellen, dass in der Zeit davor, sowie auch nach der Affirmativen des Domestikos ton Scholon die byzantinische Realit?t vielseitiger war, und daher erscheinen Offiziere, denen spezielle Mandate zugewiesen werden - erkennbar in den Termini Monostrategos und Strategos Autokrator. au?er diesen verfugte auch der Stratege des jeweiligen Themas ?ber Kommandobefugnisse akkumulativen Charakters. Es handelt sich hier um Amtstrager, die unbestreitbar ?ber die hochrangigste Kommandogewalt verfugten und als solche der Spitze der milit?rischen Hierarchie angeh?rten. Allerdings ist nicht ganz klar, ob deren Befugnisse sich unter die Funktionen im Wortsinne subsumieren lassen, bzw. ob die Terminologie ihrer Benennung als Fachterminologie betrachtet werden kann. Dieses Dilemma bezieht sich nicht auf die Strategie der Themata, da dieser Terminus eine ganz konkrete und spezifische Bedeutung impliziert: es handelt sich um den milit?rischen und administrativen Statthalter eines Verwaltungsbezirkes, d.h. des Themas. Im Unterschied zu den Monostrategen und Strategie Autokratores werden die Strategoi der Themata regelm??ig in byzantinischen dienstlichen Ranglisten aufgef?hrt, den so genannten Taktika. Gerade auf der Basis dieses Kriteriums ist es in der Byzantinistik zur Aufteilung der Funktionen in sog. offizielle - d.h. solche, deren Tr?ger in der hierarchischen Ordnung von oben nach unten in Taktik aufgef?hrt werden, und sog. inoffizielle - d.h. solche, ?ber die in den offiziellen byzantinischen Ranglisten keine Angaben existieren, die aber in anderen Quellen aufgef?hrt werden, gekommen. In der Literatur wird die Meinung vertreten, dass die sog. inoffiziellen Funktionen nicht wirklich Funktionen im eigentlichen Sinne des Wortes sind, da es sich um Benennungen und Befugnisse handelt, die nicht mit Fachbegriffen, sondern mit literarischen Begriffen bezeichnet werden. Dies bedeutet strenggenommen, dass sich hinter diesen Ausdrucken die Deskription Erkl?rung der Herrschaft eines byzantinischen Beamten verbirgt. Die Qualifikation der Terminologie - Mann muss betonen, dass die wissenschaftliche Auseinandersetzung mit dem byzantinischen Staatsapparat in hohem ma?e durch die Terminologie in den Quellen erschwert wird, da byzantinische Autoren ungern von Fachtermini Gebrauch machen. Diese Tatsache wird insbesondere in der Dom?ne der Bezeichnung von Funktionen (d.h. in der Beschreibung der tats?chlich definierten Macht eines Einzelnen) deutlich, aber nicht nur hier. In der Benennung der obersten Befehlshaber - der Oberkommandierenden ?ber die kaiserliche Armee im Feldzug, in der Expedition oder im Krieg, zeigen die Quellen, insbesondere die narrativen, eine gro?e terminologische Vielfalt Der Stratege (aber nicht der Stratege des Themas), der Stratopedarch (aber nicht der Stratopedarch - einer der Rangh?chsten Offiziere der byzantinischen Armee, aus TE bekannt, dessen Dienst durch Nikephoros II. Phokas etabliert wurde) der Stratelates (aber nicht der Stratelates - Oberbefehlshaber ?ber das Tagma des Stratelates, ebenfalls einer der Rangh?chsten Offiziere der byzantinischen Armee, im TE aufgef?hrt), der Katarchont, der Archont (aber nicht der Archont, der ?ber eine Archontia - der kleineren Einheit der thematischen Ordnung - regiert, der Exarch usw. Die Vorliebe der byzantinischen Autoren, die Funktion eines Offiziers Deskription auszudrucken oder mit einem Archaikums zu bezeichnen, oder aber mit einem Terminus aus ihrer Epoche und nicht derjenigen, die sie beschreiben bzw. mit einem Terminus von allgemeinerer Bedeutung, fuhrt zu einer erheblichen Verwirrung beim Versuch, die m?glichen Amtsbezeichnungen der Kommandofunktionen zu pr?zisieren. Daher war es auch am einfachsten, die hochrangigsten Kommandobefugnisse ?ber die Taktik zu definieren, d.h. die aus erhalten gebliebenen Ranglisten bekannten Funktionen mit Recht als Fachtermini zu behandeln. Dennoch weisen einige Tatsachen auf die unberechtigte Exklusivit?t dieser Vorgehensweise hin. Zun?chst muss festgestellt werden dass die Herrschaft der byzantinischen Beamten, sei es milit?rische oder zivile, vom Herrscher ausgeht und von dessen Willk?r abh?ngt, so dass sie als solche nicht durch die entsprechende Funktion geregelt sein muss. Die byzantinische Praxis hat gezeigt, dass es in der Staatsverwaltung nicht zwingend eine ?bereinstimmung zwischen ?mtern (aus denen selbstverst?ndlich bestimmte Verf?gungsgewalten hervorgehen) und der eigentlichen Befugnis/Herrschaft geben muss. Desweiteren stellen die erhaltenen Taktik keine fertigen und vollendeten dienstlichen Ranglisten dar, welche die Gegebenheiten der Epoche, in der sie entstanden sind, getreu widerspiegeln wurden. Die Tatsache, dass diese sich durch ein hohes Ma? an Traditionalit?t auszeichnen, schr?nkt ihren Gebrauchswert in der Dom?ne ein, so z.B. die Beurteilung und Bewertung der tats?chlichen Bedeutung einer bestimmten Funktion bzw. ihres Tr?gers. Andererseits K?nnen erhalten gebliebene Ranglisten auch unvollst?ndig sein und beispielsweise die aus anderen synchronen Quellen bekannten Funktionstr?ger gar nicht registriert haben. schlie?lich ist es, wenn man die Meinung akzeptiert, dass den byzantinischen Staatsapparat ein hohes Ma an Anpassungsf?higkeit auszeichnet, was bedeutet dass dessen Funktionieren oft durch die aktuellen Umst?nde bedingt war verst?ndlich, dass der Kaiser von der M?glichkeit Gebrauch machte, ?mter zu benennen, genauer gesagt zuzuweisen, die nicht aus den ordentlichen in den Taktik registrierten Funktionen hervorgingen. Es handelt sich um spezielle Mandate, welche ziviler Natur (z.B. diplomatische Aktivit?ten) wie auch milit?rischer Natur sein konnten. Da ein Feldzug, eine milit?rische Expedition und - allgemein gesprochen - Kriegsumst?nde schon von sich aus Ausnahmezust?nde darstellen, wurde das Funktionieren der milit?rischen Organisation oft durch die Zuweisung von ad-hoc- Befugnissen sichergestellt. Diese konnten selbstverst?ndlich auch aus sog. Taktiken - Funktionen hervorgehen, aber nicht nur und nicht ausschlie?lich aus diesen. Alle drei Arten von W?rdentr?gerin - der Strategos des Themas, der Monostratege und der Strategos Autokrator - illustrieren einzelne Etappen in der Entwicklung des Oberkommandos des Kaiserreiches. Ihnen ist die Tatsache gemeinsam, dass mit den erw?hnten Termini die milit?rischen Oberbefehlshaber bezeichnet wurden deren Kommandogewalt ?hnlich oder sogar identisch mit derjenigen war, die seit der Mitte des 9. Jh. Aus der Funktion des domestikos ton scholon hervorging. Der Strategos des Themas - Vor der Zentralisierung des Oberkommandos, durch welche die Kommandogewalt des domestikos ton scholon erweitert wurde von den tagmatischen auf die Truppen des Themas bzw. der Provinz, dominierten die Strategen der Themata in der milit?rischen Hierarchie. Obwohl die Quellen keine expliziten Angaben ?ber die Art und Weise machen, auf die die Oberbefehlsgewalt in Feldz?gen, an denen die Strategen zweier oder mehrerer Themata mit den Armeen ihrer Bezirke beteiligt waren, reguliert war, herrscht kein Zweifel, dass die Rolle des Hauptkommandierenden vor?bergehend durch einen der am Krieg oder Feldzug teilnehmenden Strategen ?bernommen wurde. Bei der Zuweisung tempor?rer hochrangigster Befehlsbefugnisse konnte der Kaiser sich von der in der offiziellen milit?rischen Hierarchie anerkannten Ordnung leiten lassen (welche durch die erhalten gebliebenen Taktik dargestellt wird), oder von seinem eigenen Willen und dem Vertrauen, das er in einen bestimmten Feldherrn hatte; manchmal wurde die Auswahl des Oberkommandierenden auch durch das Territorium, in dem der jeweilige Krieg gef?hrt wurde, bestimmt. Die Affirmativen des domestikos ton scholon, welche unter den Amoriern erfolgte (Mitte des 9.Jh), reduzierte die Kommandogewalt des Strategen auf die Armee seines Heimatthemas. Allerdings zeigen die Quellen, dass es sich hier nicht um eine Regel, sonder eine ?bliche Praxis handelte. Zur Zeit als die byzantinische milit?rische Organisation auf einer thematischen und nicht auf einer tagmatischen Armee beruhte, konnten die Kommandobefugnisse des Strategen des Themas nach Bedarf Einheiten aus mehreren Bezirken umfassen. Erst die Professionalisierung der byzantinischen Armee, welche seit der Mitte des 10.Jh. erkennbar wird, f?hrt schrittweise zu einer Einengung der gesamten - sowohl der milit?rischen als auch der zivilen - Befugnisse der Strategen der Themata. Dabei muss betont werden dass im Laufe der 2. H?lfte des 10. Jh., zur Zeit der ausgepr?gten milit?rischen Expansionen des Reiches in Richtung Osten, die Strategen der grenznahen Themen (meg?la rwmaika q?mata oder meg?la ?kritika q?mata) Feldzuge in der Zone der arabisch-byzantinischen Auseinandersetzungen anf?hrten, und dabei mit dem domestikos ton scholon, dem Repr?sentanten des Zentralkommandos, zusammen agierten. Das Gesagte bezieht sich vor allem auf die Strategen von Anatolikon, Kappadokia und Lykandos deren Bezirke von hoher strategischer Bedeutung waren, da sie die Durchg?nge zum Inneren Kleinseins sch?tzten. Jedoch forderte die Professionalisierung der Armee die Affirmativen eines neuen Offizierskaders, was gegen Ende des 10.Jh. zu ?nderungen in der milit?rischen Hierarchie der Provinzen f?hrte. Seit der Epoche des Nikiphoros II. Phokas, und besonders des Johannes I. Zimiskes, werden die Positionen neuer milit?rischer Funktionstr?ger in der Provinz amtlich gemacht, die des Doukas und des Katepano. Da deren Kommandogewalt weitl?ufige Territorien umfa?te, fiel den thematischen Strategen in den neuen Militarsystemen eine niedrigere Position zu, weil sie den Bezirksdoukai und Katepano untergeordnet waren. Der Monostrategos - Seit der Einf?hrung des thematischen Systems wird der Begriff des Monostrategen in zweierlei Weise gebraucht. Damit wurde der Oberbefehlshaber der von aus zwei oder mehr Bezirken/Themata rekrutierten Soldaten zusammengesetzten Armeebezeichnet. Die Quellen zeigen, dass in der Zeit, zu der die Strategen der Themata in der Milit?rhierarchie die ?bermacht hatten, als Monostratege aller Wahrscheinlichkeit nach ein Stratege eines Themas mit tempor?r erweiterten Komandobefugnissen bezeichnet wurde. Andererseits hat die Affirmierung des domestikos ton scholon, durch welche im Wesentlichen die Zentralisierung des Milit?rkommandos im Osten des Reiches durchgef?hrt worden war, ermoglicht, dass mittels der Zuweisung der Befugnis des Monostrategen fast der gleiche Typ und Rang der Befehlsgewalt auch im Westen geregelt werden konnte. Daher taucht in den Quellen zum Monostrategen das Schlagwort des 'Westthemas' (ta dutika qemata) auf, unter denen in selteneren Fallen die Thrakisch - makedonischen Truppen zu verstehen sind, viel h?ufiger allerdings die Armeen der Lombardei, Kalabriens und Kephaloniens, welche die Kriegsschaupl?tze in Suditalien abdeckten. Die Angaben, die in den sphragistischen Quellen zum Monostrategen gemacht werden, best?rken die Annahme, dass sich hinter diesem Terminus eine ?u?erst spezifische Bedeutung verbergen konnte. Der Strategos Autokrator - Die inhaltliche Vielfalt der Quellenangaben zum Strategos Autokrator Schr?nken die M?glichkeit ein, diesem Terminus eine pr?zise Bedeutung zuzuordnen. Obwohl durch dessen Gebrauch ein au?erordentlich hoher Grad der milit?rischen Gewalt betont wird, ist schwer festzustellen, ob es sich um eine besondere Funktion von au?erordentlichem Charakter handelt oder nur um die Zuweisung spezieller Befugnisse. F?r die letztere Annahme spricht, dass es zahlreiche Nachrichten gibt, in denen die Befugnis des Strategos Autokrator mit dessen Funktion als domestikos ton scholon verbunden war. Es ist jedoch bezeichnend, dass die Angaben ?ber den Strategos Autokrator, besonders diejenigen, die sich auf die zweite H?lfte des 10. Jh. und die erste H?lfte des 11. Jh. beziehen, zeigen, dass es zur Verleihung dieser Funktion immer unter komplexen milit?risch - politischen Umst?nden (ehrgeizige Expeditionen, Herstellung oder Verteidigung der byzantinischen Pr?senz in einem bestimmten Gebiet, Unterdr?ckung von Aufstanden gegen die zentrale Regierung) kam. Besonders die den Strategos Autokrator begleitende Au?erordentlichkeit und der ungew?hnliche politische Kontext f?hrten dazu, dass dieser Terminus nicht ohne weiteres mit dem des domestikos ton scholon gleichzusetzen ist. Allem Anschein nach stellt der Strategos Autokrator keine besondere Funktion dar, sondern eine Art Spezialmandat, durch welches die Kommandogewalt eines Amtstragers betont wird. Es ist bezeichnend, dass mit dem Terminus Strategos Autokrator auch die Militargewalt des romanischen Kaisers bezeichnet wurde. Durch den Terminus Strategos Autokrator wird der milit?rische Charakter des Herrschers hervorgehoben, und so konnte dieser auch durch den Begriff 'Soldatenkaiser' ersetzt werden, bzw. in w?rtlicher ?bersetzung 'alleinherrschender Soldat' welcher von Michael Psellos (Psellos, Chron. II,18) verwendet wurde. Interessant ist, dass auch Michael Attaliates in seiner Historie die Usurpatoren des Kaisertitels in zwei Fallen als Strategie Autokratores bezeichnet (Attal. 23,54) und somit diesen Terminus synonym mit dem Begriff Kaiser (=Autokrator) verwendet. In beiden Fallen handelte es sich um Anf?hrer sog. Soldatenaufst?nde: mit kaiserlichen Insignien dekoriert wurde Leo Tornikios 1047. seitens seiner Anh?nger in Adrianopel 'als Strategos Autokrator verschrien' (strat?gos autokrat?r para t?n synont?n aytokratora); zehn Jahre sp?ter wurde Isaak Komnenos in Kastamonu zum Strategos Autokrator proklamiert (anagoreuousi strat?gon aytokratora).

Strategic culture, in a broader context, can be understood as the relationship between the most important social actors, primarily political and military, concerning force and its use. This paper focuses on the study of the relationship between strategic culture and the violent change of the highest state authorities. The basic hypothesis is that strategic culture, as a part of political and national culture, is one of the sources of the legitimacy for the use of force in the process of violent power takeover. The paper primarily analyzes the following political factors of strategic culture: (1) historical experience, (2) the political system, (3) the beliefs of elites, and (4) military organization and its influence on the decision for the use of force, as well as the choice of method of violent power takeover. An analysis of political factors through an obvious example of the violent power takeover such as the March 27, 1941 coup, shows the connection between strategic culture and the use of force, as well as the legitimacy (legality) of such an act.

Jakmile se náruživost dostane mimo kontrolu, ztrácejí závislí zodpovědnost, přičemž často následuje stigmatizace a exkluze z konvenčních rolí. Mnoho členů rodiny se ocitá v pasti nerovných, dysfunkčních vztahů. Tyto účinky náruživosti reinterpretujeme s využitím Kabeleho spravedlnostní teorie koordinace jako proces, ve kterém je soukromé dosažení spravedlnosti nemožné a mechanismus konstrukce reality se rozpadá. Protidrogové politiky selhávají při snaze o eliminaci náruživostí jako takových. Prohibiční politiky prohlubují rozpad konstrukce reality, zatímco medicínské a sociálně rehabilitační politiky mají určité omezené prostředky ke zlepšení. Proto předpokládáme, že politiky mohou přispět k minimalizaci nezamýšlených účinků náruživosti pouze nepřímými zásahy: zaměřením se na zvládání náruživosti a inkluzi do konvenčních rolí a podporou podmínek pro soukromé vyrovnání se s náruživostí. Doporučujeme strategii, která zahrnuje kontrolované užití drog, nebo obecněji rozvoj schopnosti kontroly vlastní náruživosti.

Článek se snaží postihnout pozadí výzkumu soustředěného na atraktivitu lidského obličeje v kontextu stárnutí. Počínaje popisem procesu rozhodování jakou metodologickou cestou se ubírat, přes účinné strategie při náboru dobrovolníků k fotografování, odhalení problému v nastolení neutrálního výrazu ve vyšším věku a konstrukci výběrového souboru respondentů, se autorka dostává k průběhu vlastního šetření. Cílem tohoto příspěvku není seznámit čtenáře s kvantitativně laděnými výsledky plynoucími ze statistických typů analýz. Cílem je představit jim „cestu“, po které se autorka v rámci výzkumu rozhodla jít, ukázat důvody, které jí k tomu vedly a nastínit, jak původní překážky na této cestě přeměnit ve „stavební materiál“, ze kterého je nakonec vystavěna.

This master thesis is focused on technical analysis, which is used for forecasting the future trends of stocks. In the first part of master’s thesis are described theoretical basis, which are a base of practical part of this thesis. Next part of this thesis describes the design of application designed to support the technical analysis. Main part of this master thesis deals with building own trading rules and trading strategy.

Thesis discusses a current topic of decision making on most effective strategy of utilization of real estates. The aim of this diploma thesis is to compare the economic advantage of model-based strategies for the utilization of real estates, to identify variants of acquisition, lease, alternatively their combinations, to evaluate these variants through income, expenditures and equity, to analyze and subsequently to find the most financially effective variant of housing. In the theoretical part, there is analyzed the conceptual apparatus, but also the relevant theoretical and legislative framework. Further, the methodology of the analysis is stated, where is chosen equity as the decisive criterion. Using this criterion, the best option of real estate utilization is detected from four variants of real estate utilization from the financial point of view, while the cash flow development is monitored in the practical part of the diploma thesis. At the end of the thesis the advantages, disadvantages and risks of strategies are formulated and recommendations are made.

In my study for the Master´s thesis "Corporate Financial Strategy " I expain terms, such as enterprise financing and its structure, long and short-term financing, external, internal and alternative financing optimum financial structure and its costs.This all I applicated in the study where try to asses the fianancial structura and financing of real company. I analyse the ways how to secure the company´s liquidity and solvency, financial equilibrium and healt by means of the financial analysis of the activity and results of the company.

The diploma thesis focuses on the distribution strategy, marketing mix and their relation to an optimal product launch on a new international market. This complex web of forces is set to a current market environment, where customer is "the king". The complexity of relations is examined closely with regards to the often underestimated decision on whether to distribute new products through an own store chain or as a wholesaler.

The aim of the thesis is testing of created investment strategies on American capital market. The beginning of the thesis is devoted to the explanation of principles of Walk-forward optimalization, description of tested time period and shares and other starting points of the thesis. Afterwards several tools of technical analysis are used to create two trading systems, which are then tested. The final part of the thesis is devoted to the analysis of results of both trading system and to suggestions, which could improve both trading systems performance.

The aim of this thesis is to write a business plan and a marketing strategy for a company which is active in sales of wine. So the aim is to determine missions, visions and goals of the company. The business plan should also show if it is financially feasible. The thesis contains the competition and the consumer analysis, which are important for drawing up the business plan and the marketing strategy. The marketing strategy is based on the marketing mix. The main requirement is to make the business plan usable in practise. This practical part is completed by theoretical part which is focused on the method of writing a business plan, the planning stage of the marketing strategy and purchase behavior of consumers.

The topic of this diploma thesis is a business valuation of the company Iveco Czech Republic, a.s.. I am looking for the company value. I have chosen market value like a valuation base for this diploma thesis. The market value is considered to be the valuation base for assets and companies in the market based countries. I prefer this base because of its benefits, Iveco Czech Republic, a.s. also fulfilled going concern assumption and therefore I think that the market is able to evaluate companies most objectively.

The aim of the thesis is to determine the total net asset value of the Společnost XXX s.r.o. by using current valuation methods. Because they are used in my work methods of the yield, there are also strategic analysis and analysis of the financial health of the company. In conclusion, it used the determination of the total value of the equity, by a combination of the methods.

My paper engages in investment decision of company, shows the connection with microeconomic and macroeconomic area, that is important to be respected in this kind of decision. The paper makes a survey about the methods of investment project evaluation and simultaneously deals with criterions, which are respected by these methods. With using of concrete methods of valuation ilustrates how to proceed.

The main goal of the thesis is to find market value for the company Komerční banka, a.s. on the date 31st December 2010. At the beginning of the work is described the specifics of banking institutions. The valuation consists of financial analysis, strategic analysis and creating the financial scheme. For the final valuation there is used the method called DCF Equity that discounts all the cash flows that flow to the company's owners. As an additional method was used Bond Pricing Model, market capitalization and market comparison.

This research study tends to evaluate the efficaciousness and usability of a Vocabulary Learning And Strategy Teaching Web-App (VLASTWA) – a customised and targeted web-app for (1) teaching the KeyWord Method (KWM) which is a widely investigated vocabulary learning strategy, and (2) facilitating new vocabulary learning via KWM. In this experimental study, with a between/within design, native Persian participants (n=160, age:18-60) learnt to use KWM, applied it in acquiring 22 new words, and tested this newly learnt vocabulary immediate (T1)/delayed (T2) recall. The effectiveness of the use of KWM taught within the web-app and the traditional Pen and Paper (P&P) in the experimental groups were compared with the control app and P&P groups via immediate/delayed recall of learnt vocabulary. The results suggest VLASTWA was efficient for learning new vocabulary while highlighting how meaningful and interactive it can be in accompanying and enriching Foreign Language (FL) vocabulary learning.